Co jsem dělala před cestou

Už mi několik lidí­ co mě sleduje na FB psalo, jak je to možný, že tolik cestuju. Jak je možný, že na to mám pení­ze, jakou jsem měla práci a jak jsem se k tomu vůbec dostala, tak jsem se dokopala k tomu, abych o tom napsala článek :).


Několikrát jsem slyšela, že něco nejde, a že je to nemožný, že to nedám, nezvládnu a co když se stane tohle, nebo tamto. Na jednu sránku měli ty lidi kolem mě pravdu, protože se vždycky něco stane, nikdy nejde nic podle pánů, ale co jde ‚“ zdraví­, vztahy, láska, manželství­ nebo práce? Nic nejde podle plánu a jak už jsem několikrát psala, pravidla nejsou a neexistujou, ani návody. Návody na život, na perfektní­ vztah ani na to, jak být perfektní­ rodič nejou, a i když už možná někdo něco takovýho napsal, je to věc pohledu a nebo to, co chtějí­ lidi vidět, slyšet a jak se na to dí­vá ‚žzákon’ś. Prostě neexistuje ani návod na cestování­ ;)!

Bylo mi 17, když jsem se odstěhovala od rodičů. Bylo mi 15, když jsem začala chodit na brigády takovým stylem, že jsem mezi základní­ školou a střední­ školou měla o prázdninách 6 dní­ volna. Pokračovalo to tí­m, že jsem na střední­ škole chodila i po škole do práce, ví­kendy taky, až jsem si vydělala na nějakej ten základní­ nábytek, oblečení­, výbavu do domácnosti a mohla v těch 17 odejií­t.

Doma to nebylo zrvona slavný, tak jsem se chtěla nějakým způsobem osamostatnit a ‚žjela jsem podle návodu’ś, podle toho co neexistuje. škola, práce, bydlení­, nějakej základ, auto a tak dále, pořád jsem jen čekala, kdy budu tak šťastnáa budu mí­t ten perfektní­ život, že už ho budu mí­t takhle brzo. Nějako ten pocit nepřicházel, spí­š se blí­žila maturita, byla jsem koro pořád v práci a pení­ze dávala za nájem, benzí­n a ty běžný věci, co musí­me nakupovat. Začala jsem si vážit času, kdy jsem mohla spát, kdy jsem byla sama a v klidu doma. Viděla jsem kolem sebe spolužáky, jak dostávají­ pení­ze od rodičů, k osmnáctinám auta, jak jsou na párty tady a tam a jak si ničeho nevážej. Tohle všechno dření­ se v restaurací­ch tenkrát za 50,- na hodinu stálo strašně moc úsilí­, abych měla v 18 letech tak nějako dovybavenej byt, auto za nějakých 30 tisí­c, co na sebe a do huby.

Pořád jsem čekala na ten zázrak, ale on nepřišel. Neří­kám, že to bylo špatně, co jsem udělala, to vůbec, nikdy jsem se k rodičům už nerátila a byla jsem ráda za to svoje pohodlí­, jen jsem tak nějako pořád nebyla já.

Když jsem na vlastní­ pěst dodělávala střední­ školu a na maturitu jsem se zvládala učit se skriptama na stehně ve zmrzlinovým stánku, tak jsem si řekla, proč nejí­t n vysokou (i když jsem byla od mala vedená k tomu, jak je všechno těžký, nemožný a hlavně jak jsem blbá). Pak jsem zase poslouchala, že nemám ještě ani odmaturováno a jak jsem se celou střední­ neučila, že to nemůžu udělat. Ještě jsem byly úplně první­ roční­ky co vychytaly státní­ maturity.

Slovo ‚nemůžeš‘ už jsem slyšela po několikátý, takže jsem odmaturovala (dokonce bez 4) a šla na vysokou. Pak jsem zase slyšela, že si všechno poví­me po první­m semestru. Pověděli jsme si po promocí­ch :D! Po tom, co jsem dodělala dálkově vysokou školu při plnohodnotný prác v restauraci v centru Prahy bez jedinýho dne dovolený. To znamená, že jsem dělala krátký dlouhý týden, nebyla možnost si za sebe někoho vzí­t, tak jsem vesele dělala přes 215 hodin měsí­čně.

A právě v týhle době, co jsem měla každej druhej ví­kend školu, svakrát ročně zkouškový a do toho trávila milion hodin a celý dny v prác jsem začala ještě cestovat. Cestovat tak, že veškerý dny, co jsem byla pryč, jsem si musela nadělat, takže jsem pak dělala 14 dní­ v kuse 14 hodin denně, nonstop na nohách a ráda za každou hodinu spánku. V tenle okamžik se mi začaly měnit priority. A to tak, že jsem zjistila, že celý to moje ‚dospí­vání­‘ je v hajzlu,

teda v práci, což je vlastně dost podobný. A že už si nechci nechat krást život, čas a ‚žzbytek mládí­’ś něčí­m, co vlastně můžu dělat celej život ‚“ prací­ :D!

Teď zpětně musí­m vzpomí­nat na to, jak jsem za poslední­ch zhruba 6 let nemohla být nemocná ‚“ nemohla, protože jsem prostě do práce musela, protože to jinak prostě nešlo. Vlastě i kdyby to nějakým způsobem šlo, tak první­ roky v Praze jsem si nemohla dovolit přijí­t o nějakej ten den v práci, protože bych prostě neměla na školný, nebo na bydlení­, jí­dlo a další­ věci potřebný k životu.

X let předtí­m jsem na tom finančně byla i tak, že jsem si prostě nemohla dovolit vyrazit s kamarádkama ani na pitomý ‚žkafe’ś.


Neměla jsem pořádně celou tu dobu čas na to, mí­t nějakýho stálýho chlapa, protože jsem věčně trávila čas za volantem, v práci nebo ve škole a to by nikoho moc nebavilo. Ani já jsem neměla tu energii na to se ještě někomu výrazně věnovat. (Dí­ky za 21. století­ a za ‚friends‘ with benefits)! :D)

Takže tí­m chci ří­ct, že relativně všechno jde, když se chce, jen to má ve většině pří­padů nějaký oběti, buď ty malý a nebo ty velký. Jde jen o to, kdo je ochotnej ty oběti dávat za svoje sny!

Jsem si jistá, že několik lidí­ z mýho okolí­ o tom do teď třeba ani nevědělo.

A jsem strašně ráda za to, že znám hodnotu peněz, času, rodiny a života.

Protože každá lekce v životě má podle mě nějakej ten smysl!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *